Akademici versus skutečný svět

Tentokrát budu střílet trochu do vlastních řad – níže kritizovaní autoři a texty vesměs bryskně popisují problémy a jejich řešení. Dojem mi kazí jen odtrženost od skutečného světa tam venku v jednom dílčím bodě.

Začnu čistými akademiky – po začátku koronakrize vydala VŠE několik doporučení k hospodářko-politickým opatřením – https://nf.vse.cz/aktuality/doporuceni-narodohospodarske-fakulty-vse-v-praze-k-realizovanym-hospodarsko-politickym-opatrenim-v-obdobi-koronavirove-pandemie/ . Vedle snížení a ulehčení v oblasti daní, správy, odkladu opatření „klimatického náboženství až šílenství“ (jak píší), které podle mě měly být a nebyly vyslyšeny, se vymezili i proti ulehčení „tisku peněz“ ze strany ČNB. Jmenovitě proti přímému nákupu státních dluhopisů. Možným škodám z vytvořené inflace rozumím, koneckonců na to mám i nějaké papíry. Akademici mají pravdu i v tom, že prodávat státní dluhopisy na komerčním trhu se doteď daří. Ale tisk peněz přímo přes centrální banky provozují masivně všechny ekonomiky v okolí, říkají tomu kvantitativní uvolňování a pro vlády se tiskne spousta dolarů, eur i třeba zlotých. Inflace se k nám nakonec dostává snadno i z tisku eur, dolarů, zlotých a dalších cizích měn. Rozdíl je fakticky jen v tom, že naše vláda procedí nový dluh a koruny nejvíce přes komerční banky, jejichž prací je pochopitelně v prvé řadě zisk. A zrovna v tomhle negativní doporučení VŠE uspěla a „vytisknuté“ nové české koruny se dostávají do českých rukou nadále s větším omezením, než u jiných zemí. Má to smysl, komu to pomáhá?

Další příklad – Václav Klaus starší a sada doporučení jeho institutu https://www.institutvk.cz/clanky/1579.html v podobném smyslu, jako VŠE v předchozím odstavci. Většinou souhlas (vládní přerozdělování, úřady a členství v mezinárodních organizacích, …), ovšem opakuje se i jeho dlouhodobý odpor k růstu mezd: „Nedopusťme mzdovou nákazu, mzdové spirály … výše platů jinde v Evropě není nárokem na cokoli u nás…“. Opravdu jsou nízké mzdy zárukou konkurenceschopnosti? Nejsou spíše nízké mzdy důvodem technologického a ekonomického zaostávání? Mají Češi soupeřit na světových trzích s cenou práce Indů, Brazilců nebo severokorejců? Podle mě je to zásadně jinak. Soupeřit chceme přece v technologiích zvyšujících produktivitu práce. Hospodářství založené na nízké ceně práce prohrává, tlak na růst mezd je zdravým důvodem k inovacím. Využití otroků namísto technologického pokroku vedlo například i k převaze Unie nad Konfederací. A koneckonců co jiného je smyslem hospodářské politiky než přiměřená a co nejvyšší odměna za práci, ideálně podložená co nejvyšší produktivitou a přidanou hodnotou? „Utahování opasků“ od Klause dobře rezonovalo na počátku devadesátých let, lidé se k ní hlásili ve smyslu podpory potřebné transformace hospodářství. Určitě ale v očekávání, že poctivou prací se nakonec dostanou k srovnatelným platům, jako na tom Západě. Mimojiné na tom Západě už alespoň sto let o růst mezd pečují, kapitalismus 19. století nefrčí, stagnace a úpadek počínající podle mě od 90. let minulého století souvisí s úplně jinými regulacemi, než se zásahy ve prospěch výše mzdy. Po třiceti letech to srovnání s německými mzdami už je naopak na místě, neměli bychom si ho zakazovat. Jasně, že úředně zaručená plošná mzda je úlet, o minimální mzdě lze diskutovat. Ale dlouhodobé vystupování proti samotnému růstu mezd mi zkrátka nesedí a je podle mě až iracionální, to nemůže získat širší podporu.

A třetí příklad – obecně i u mne oblíbená Markéta Šichtařová, co řekne a napíše většinou sedí. Jen škoda, že se (zatím?) nechystá ujmout nějaké veřejné, politické funkce. V článku zde: https://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=753237 se vymezila proti myšlence potravinové soběstačnosti. Ve smyslu – dostatek potravin přece nejlépe zaručí volný světový trh. V běžné situaci to určitě zaručí a rád. Ony totiž vlastně všechny hlavní státy svou produkci potravin podporují a do trhu zasahují. V USA tomu říkají například export credits – tedy podpora vývozních úvěrů, západní Evropa sice přešla od masivních subvencí k plošným podporám za neprodukci, ale podpora z minula a systémy nastavené pro zachování preference domácích potravin fungují účinně. A jak jsme zažili při koronakrizi se zdravotními pomůckami, v nouzi se každý stát staral prioritně o vlastní potřebu, na volný trh se … slušně řečeno vůbec nehledělo. Přímé zákazy dovozu nebo dokonce vývozu potravin, po kterých se také volalo, určitě nejsou na místě, regulace podílu potravin v obchodech je problematická a nešikovná. Zbývá ovšem spousta prostoru například pro zlepšování vyšších standardů domácích potravin a jejich preferenci. A v nouzových stavech pro nouzové postupy.

Víra ve volný trh vždy a všude je u části našich elit zakořeněná hluboko a uplatňuje se už nějakých třicet let. Už jsme se ale mohli poučit, že někde smysl má, někde ne. A například prodej vodárenské infrastruktury jsem nepochopil nikdy. Starosta, který prodá studnu sousedovi ve víře, že za nabrání vody z ní lépe vybere poplatek někdo jiný a bude lépe pečovat o to, aby sloužila i další stovku let, není moudrý. A u té studny, kdyby majitel odmítl povolit při suchu načerpání vody, by si vesničané jistě poradili. U potravin ze světového trhu, kdy by při hladu vývozci zakázali dovoz k nám, bychom zkrátka vyhladověli.

Trh má zkrátka sloužit, ne panovat.Třemi uvedenými příklady nemíním dokládat chyby nebo nedostatky autorů, kteří si naopak zaslouží větší pozornost. Spíš jde o jejich nízký zřetel na skutečný svět okolo nás, který není dokonalý a všichni jsou zvyklí upřednostňovat dílčí zájmy. My bychom se měli naučit brát zřetel na naše národní zájmy. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Author: Jiří Hojer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *