Na začátku letošního března se v reakci na invazi Ruska na Ukrajinu začaly zvyšovat ceny obilí na světovém trhu. Věci si výjimečně správně všimla i česká média hlavní stoky (mainstreamová, pozn. aut.), jelikož africké a asijské země dovážející velkou část své spotřeby z Ruska a Ukrajiny budou poptávat obiloviny jinde. Česká vláda uklidnila veřejnost, že nedostatek obilí nehrozí, jelikož jsme soběstační, respektive přebytkoví. Například zde.
Mě ta bohorovnost spíše vyděsila. Technicky má vláda pravdu – bilančními tabulkami produkce a spotřeby zemědělských komodit jsem se zabýval asi dvacet let pracovního života. Opravdu se od nás obiloviny masivně vyvážejí. Vždy mě to spíš mrzelo – obiloviny jsou spíše levná surovina, mohla by se vyvážet s větší přidanou hodnotou (v podobě potravin rostlinných i živočišných, krmiv, zvířat). Také si ale vzpomínám na debatu s bulharským kolegou, který se zabýval komoditními burzami, někdy v roce 1998. Vyprávěl mj. neveselé zkušenosti Bulharska z krize v letech 1996 a 1997, kdy několik týdnů v bulharských obchodech nebylo k dostání pečivo ani mouka, ani další výrobky z obilovin. Před krizí přitom Bulhaři měli ve skladech obilí dost a počítali s tím, že podprůměrnou sklizeň vykompenzují dovozem. Skokově pak vzrostla cena na světových trzích – komoditních burzách. V průběhů několika dní až hodin pak Bulhaři zjistili, že obilí v Bulharsku jim nepatří, je nakládáno v přístavech na lodě a odplouvá. Obchodníci zboží skoupili a prodej do zahraničí poskytl větší zisk. Bulharská vláda pak sháněla půjčky obilí v dalších evropských státech, aby obyvatelé netrpěli hladem – viz třeba zde (laskaví cenzoři si snad všimnou, že odkazuji na nezakázaný zdroj z té správné strany barikády).
Asi od té doby občas opakuji své oblíbené „trh je dobrý sluha, ale špatný pán“. Věci veřejné a mediální prostor ovšem celou dobu ovládají lidé, kteří si vystačí s heslem „Všechny hospodářské problémy nejlépe vyřeší volný trh“. Volný trh ovšem také znamená, že úroda může být skoupena (a velká část opravdu již je skoupena) tzv. nastojato, dlouho před tím, než do polí vjednou kombajny, než obilné klasy zezlátnou, atd. To, že jsme byli v předchozích letech přebytkoví a mohli většinu sklizených obilovin v klidu vyvážet, vůbec neznamená, že již teď v březnu se obchodníci nezavázali vyvézt dvojnásobek obilovin oproti roku 2021. V rámci tzv. „futures“ obchodů může být úroda z českých polí prodána a cena na světových burzách je lákává – viz třeba graf zde. Zvýšení ceny je až dvojnásobné, podobně jako u pohonných hmot. U obilí stejně jako u elektřiny přeprodané přes komoditní burzu v Lipsku, se může stát, že Češi vyrábějící danou komoditu za cenu X Kč jej budou kupovat ke své spotřebě za cenu desetkrát X Kč. Přispívá takový obchodní model k odporu proti Rusku? Nebo víc překupníkům a vláda vítá vyšší výběr DPH při vyšších cenách, protože aspoň nemusí vyhlašovat válečnou daň?
Při všech předchozích krizích (covid, finanční, spekulativní krize v minulých asi třiceti letech) jsem zastával stanovisko zhruba „za co bychom stáli jako národ a stát, kdybychom tohle nezvládli“. Nechci čtenáře děsit, spíš vyzvat k větší uvážlivosti a zamyšlení nad národními zájmy, ale teď situaci hodnotím jako nejvážnější z krizí, které se přes většinu z nás přelévaly za našich životů. Jako národ obstojíme, obstáli jsme horší zkoušky. Stát se zatím ale tváří tak, že situaci zvládat nechce.
Zdraží-li základní potraviny a zboží na dvojnásobek trvaleji, domnívám se, že i to by mělo být důvodem pro vládní zásah a regulaci. V takto dynamických (volatilních, nejistých) podmínkách může dojít i k fyzickému nedostatu. Ze strany vlády a intelektuálů jsou však zatím slyšet jen hlášky účinné v informační válce ve smyslu „Musíme se uskromnit, abychom nepomáhali Putinovi“. Tuto logiku pěkně komentuje Petr Hampl zde. Je dobré si také všimnout, že informační válku Putin už několik let opravdu prohrává. Fakticky ovšem ze sankcí vychází Rusko posíleno, na bojišti zatím také neprohrává.
Z konkrétních kroků na zmírnění dopadů bych za běžných okolností kladně hodnotil pouze zrušení povinného přimíchávání biopaliv do nafty. Ovšem právě ve výjimečných situacích nedostatku ropy dává použití řepkového oleje (resp. MEŘO) v pohonných hmotách smysl. Racionální vlády by dobách relativně levné ropy přimíchávání zrušily už dávno. Ovšem v těžkých časech omezené dodávky ropy by naopak vymýšlely, jak řepku využít v pohonných hmotách co nejvíce. U nás je to naopak. MEŘO je typickým příkladem pro spoustu dalších problémů. A takhle my tady žijeme. Minulé vlády byly pragmatické ale bezpáteřní, počínaly si racionálně ovšem bez principů a řešily spíš dílčí zájmy a problémy premiéra, nedržely se žádného principu. Současná vláda se zatím drží iracionálních principů (Zelený úděl, pokrokářství, bruselanství) a bojuje s předchozím premiérem (Babišovo MEŘO, rozpočtové provizorium). A předseda vlády přímo vyhlásil, že jsme ve válce. Neměl by se ve válce začít starat také o své občany? Opravdu to většina z nás ustojí a chce ustát?
Je určitě dobře, že lidé a vláda pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny. Ovšem rozvrácením vlastního hospodářství, hlasitou propagandou, omezením svobody slova a bídou větší části vlastních občanů Rusku opravdu neuškodíme. Vláda nás zatím přesvědčuje výhradně o tom, že to vidí opačně. Ukrajinských chlapů si vážím za odhodlání bránit svou zemi. Nelíbí se mi zároveň, jak si Ukrajinu minulých let najednou idealizujeme (někdo nadšeně, jiný z neznalosti, další jsou cenzurováni…). Ukrajina se již před ruskou invazí stala druhou nebo třetí nejchudší zemí Evropy. Tak mě napadá, že se náš vydává ze solidarity ukrajinskou cestou vývoje. A to je zlé.
Nejnovější komentáře