Poklekávání – požadujme vyloučení rasistů ze sportovních soutěží

Poklekávání sportovců před utkáním vrcholných soutěží na podporu hnutí BLM, na protest proti smrti penězokazce George, atp. je fenoménem současného Západu. Tlak na poklekávání i našich sportovců a osočení z rasismu vyvolal v posledním roce určitě emoce. Vyhrocené byly poslední zápasy fotbalové Slavie na britských ostrovech, viz třeba zpráva zde. Česká sportovní i oficiální diplomacie se zdá být bezradná. Veřejnost bez povědomí o vlastním rasismu a se zkušeností s pokrokářskou politikou to štve. Diplomaté, většina žurnalistů i vedení sportovců hledají cestu nejmenšího odporu a hlásí se k boji proti rasismu. Ta bitva je ale ztracená, naštvaný z polovičatosti bude ve výsledku Západ i česká veřejnost. Jediná správná cesta podle mě je dotáhnout myšlenku do konce. Požadovat vyloučení sportovců ze zemí, kde panuje systémový rasismus, z mezinárodních soutěží.

Jde o emoce

Jde o emoce a v emočních hádkách se neuplatní argumenty logikou ani naší odlišnou historií bez prokazatelných stop kolonialismu nebo hmatatelného systémového rasismu. Západ je ve fázi vzestupu pokrokářského třeštění. V souladu s mentalitou kolonie český establishment vesměs nenabízí prakticky nic jiného, než podvolit se tomuto třeštění ve výhledu na pokračování obvyklého byznysu s ohnutými zády. Pravda je, že teď vysvětlovat západním novinářům a politikům, že slovo bělocha by mělo mít stejnou váhu jako slovo POC (barevné osoby – people of colour, jak teď říkají), že fyzické napadení je vážnější problém než verbální přestupek, teď nemá cenu. Opravdu se ale nenabízí jiná cesta?

Využít sílu soupeře

Můžeme se poučit ve světě velké politiky. Nebo také bojových sportů. Západ si už desetiletí neví rady s V. V. Putinem, o kterém se říká, že se v judu naučil využívat síly soupeře ve svůj prospěch a libuje si v asymetrických překvapivých řešeních. Nechodí hlavou proti zdi, rozběhnutému soupeři spíš pomůže směrem ke zdi za sebou. Proč věci neřešit podobně?

V našem případě Západ řeší vinu předchozích generací při správě kolonií, vztahu k POC, apod. Jestli například Britové mají pocit, že si pravnuci kolonizátorů zaslouží postavení občanů druhé kategorie (jakkoliv POC mohou být také pravnuky krutých kolonizátorů, ale to už je jiný příběh…), je to jejich problém. Náš ne, jakkoliv v nižším rozlišení bychom mohli vzpomenout na zákazy vstupu Čechům do německých restaurací a zařízení ještě za c.k. monarchie, atp. Politické špičky Západu v současnosti ve volbách většinou uspěly s programem řešit systémový rasismus ve svých zemích. Jmenovitě například vzpomeňme na Joe Bidena v USA. V západních zemích tedy zkrátka systémový rasismus problém je. Není ovšem správné, abychom problémy těchto zemí řešili my. Tomu se říká vměšování do vnitřních záležitostí jiné země a je to zakázané chartou OSN, pokud známo. Podobně V USA řešili několik minulých let ruské zásahy do svých prezidentských voleb, sice bez výsledků, ale politická podstata žijící dosud z toho byla stvořena.

Požadovat vyloučení rasistů

Takže bychom neměli klečet, ani jim rozmlouvat cizincům existenci systémového rasismu. Ostatně, máme s ním vlastní trpkou zkušenost s druhořadým postavením vůči herrenvolk. Měli bychom se vlastně otřásat odporem z představy, že naši sportovci soutěží se zástupci zemí, které provozují systémový rasismus a dosud se s ním nevypořádali. Nemá smysl vymlouvat gentlemanům logiku klacku, který stvořili a používají proti nám i sobě, můžeme ho použít na svou obranu. Navrhuji jednoduchou pozici „Rasismus se nám hnusí, požadujeme vyloučení ze všech mezinárodních soutěží u sportovců a týmů ze států, které dosud nevyřešily svůj systémový rasismus„. Dotyčné státy je možné vyjmenovat třeba tak, že se podíváme na aktuální vládní programy, agendy a programová prohlášení. Na hokejovém MS bychom tak asi nepotkali nepříjemný tým USA, ve fotbalových soutěžích UEFA lize by se nějaký čas neřešilo poklekávání při utkáních s týmy z britských ostrovů. Nastal by klid a pohoda, sen všech politiků. Národům, které pořád neúspěšně řeší svůj vlastní systémový rasismus, by se tak poskytla motivace k vyřešení svých vnitřních potíží, my bychom neměli potíže s požadavky na poklekávání. Teprve tak se dostaneme k tzv. win-win řešení, spokojenosti na obou stranách. A když ne, bude aspoň sportovní diplomacie zábavná a narovnáme si záda.

PS: Může se stát, že čtenáři i politici budou pod pojmem rasismus chápat jiné podstaty – někdo výhradně protibělošský, jiný výhradně probělošský. Také se může stát, že se sami po podzimních volbách zařadíme mezi státy, které si dají odstraňování rasismu do vládního programu. Výklad autor ponechává na fantazii a libosti laskavých čtenářů.

Author: Jiří Hojer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *