Pompeo a Ujfaluši

Ministr zahraničí USA Mike Pompeo předminulý týden navštívil některé evropské země a nevynechal ani Českou republiku. V projevech zde ujistil o přátelství a spojenectví, varoval před tím, jak se Rusko a Čína snaží ohrozit naší demokracii, v té souvislosti neopomněl doporučit či požadovat, aby firmám z těchto zemí nebyly přiděleny strategické zakázky (5G sítě a jaderná energetika). Premiér Babiš to odmítl, následně se obořil na Lukašenkův běloruský režim a jeho způsoby potlačování opozice, Senát se rozhodl symbolicky Pompeovi předat klíč, jakože je tam vždy vítán, jako doma, atd. Komentářů k tomu vyšlo dosti, přišlo mi zbytečné to opakovat. Tvrdá hra „ruskou kartou“, se kterou se doma jeho vlastní vláda ne zcela úspěšně potýká, je nejpříznačnější a nejvtipnější pro popis stavu Západu i proto, že většině komentátorů přišla tak samozřejmá, že jí nikdo ani moc nerozebíral.

Výstižně například Petr Hampl zmínil, že jestli Babiš opravdu odmítl volit rovnou dražší varianty nabídek na strategické zakázky a jen se následně rétoricky opřel do Lukašenkova režimu, tak je to ještě dobrá varianta. Jan Keller v Právu 14. srpna zauvažoval, za jakou část Ameriky vlastně Pompeo sliby přátelství a spojenectví dává, s ohledem na tamní, řekněme, turbulentní a dynamický vývoj štěpení společnosti. To vše nebudu opakovat a komentovat.

Trump čelí od svého zvolení prezidentem USA tvrdým pokusům o své sesazení. Odpůrci z řad tamní obdoby naší „kavárny“, „sluníčkářů“, či lépe progresivistů, chcete-li, si za hlavní argument zvolili tvrzení, že vyhrál díky ovlivnění voleb v USA Ruskem, jmenovitě Putinem a jeho lidmi. Ať to zkrátím, i když věci dotáhli i s federálními úředníky až do fáze žaloby, po mnoha letech prohráli, protože zkrátka nepřišli žádné přesvědčivé důkazy o ovlivnění voleb. Můžete si najít třeba odkazy na zprávu a svědectví Roberta Muellera, zvláštního vyšetřovatele FBI, který Trumpa neúspěšně roky vyšetřoval a jeho závěry měly širokou publicitu. Síla mediální a umělecké fronty je ale taková, že dodnes vycházejí knihy o ruském ovlivnění voleb v USA. Například i v Českém rozhlase Plus jsem zaznamenal, jak z jedné takové knihy, kterou prý právě překládá, cituje jako známý expert na Rusko Libor Dvořák. Příběhy uvozené původně slůvky „domnělý“ (allegedly) se přepisují jako „velmi pravděpodobně“ (highly likely“ až se v literatuře faktu dočítáme o páchaných zločinech, ačkoliv podkladem jsou jen domněnky a žádné tvrdé důkazy zjištěny nejsou. Takhle se z nedostatečných důkazů dělají fakta, spousta vlivných osob z toho má pěkné živobytí (business) a část veřejnosti má za jasně prokázané, že Trump vyhrál volby díky Putinovi. Podobně třeba případ otravy Skripalových v Británii a další.

Dalo by se čekat, že Trump a jeho tým budou celý příběh s vměšováním a hackováním voleb ze strany ruských démonů odmítat všude možně a mediální metodu používanou proti nim samým potírat a vyvracet. Poukázat mohou už i na rozhodnutí soudu, že nebyly předloženy žádné důkazy. Mimochodem Pompeo sám je také bývalý ředitel CIA a se zpravodajskými informacemi určitě pracovat umí. Je to ale naopak, Pompeova rétorika v Praze příběh o ruské subverzi vůči našim demokraciím vlastně potvrzuje. Sám Mueller letos uznal, že nezjistil spiknutí Trumpova štábu s Rusy, ale že potvrdil využití informací „ukradených“ z elektronické komunikace konkurenčních Demokratů a zveřejněných na Wikileaks. Nikdo paradoxně neřeší obsah těch samotných informací. Od Pompea jsme slyšely výzvy k opatřením proti těmto démonům, protože se přece ví, jak nás ohrožují. Takže je vlastně ve shodě s obviněními proti svému vlastnímu týmu, své vládě. To je hodně divné.

V důsledku tak platí dva možné racionální závěry – buď USA mají důkazy o ruském vměšování, ovšem zároveň je tedy i Trumpovo vítězství a prezidentská funkce oprávněně zpochybněna. Nebo důkazy nemají a ruské ovlivnění je pouze účelovou propagandou, kterou přebírá i Trumpův tým, když se mu to hodí. Průnik obou možností – třeba že existují jen důkazy o ovlivňování Čechů ze strany Ruska a Číny, nikoliv Američanů, je hodně nepravděpodobný. Vždy platí, že bychom přece spojenecky měli důkazy obdržet a nikoliv dostat účelově předpis, komu přidělit veřejnou zakázku. Smysl to dává jen vyjdeme-li z hlubokého ponoru Západu do iracionality, kterou jsou přinuceni akceptovat politické špičky včetně prezidenta. A sami jí vytvářejí. Trump sám v ostrém domácím boji jako by získával několikrát čas jen tím, že nechal na pospas vyšetřování i věznění členy svého týmu, kteří vypadali jako principiální zastánci linie, s níž zvítězil (Flynn, Bannon). Pro ostatní asi jasná zpráva, má-li smysl proti nepřátelské frontě bojovat nebo se k ní fakticky přidat. To by si zasloužilo samostatnou (psycho)analýzu. Být teď Američanem, je asi hodně těžké.

Diplomacie i dobré obchody na vysoké úrovni musí být založeny na důvěryhodnosti. Proto se vyplatí držet si dobré jméno. Účelová propaganda ani přiznání ovlivnění cizí mocností důvěryhodně nepůsobí. To právě naopak. Dlouho jsem hledal, k čemu přirovnat situaci, kdy doma tým A vyvrací podvod týmu C při výhře nad týmem B a zároveň veřejně brojí proti týmu C, protože „se přece ví, že podvádí“. Představa Davida Ratha brojícího proti korupci u socanů je lákavá, ale nesedí úplně přesně. Rathovo přijetí úplatku se zatím zdá prokázané. Celý příběh o ruském vměšování se zatím zdá být založen na tom, že vůbec byly zveřejněny dokumenty na Wikileaks. Pro přirovnání odbočím raději do sportovního prostředí k legendární hlášce Tomáše Ujfalušiho „Nic jsem neplatil a ta částka nesouhlasí“. Takhle šikovně před lety vyvracel podezření novinářů, že po jedné z proher české reprezentace objednal na večírek s dalšími reprekolegy placenou dívčí společnost. Já tedy nevím, jak tehdy sympaťáci z reprezentace rozháněli chmury z neúspěchu. Ujfaluši se asi nebude ucházet o angažmá tiskového mluvčího nebo poradce pro životosprávu reprezentantů, zapsal se do historie a zůstane vtipná vzpomínka. V jednodušší řeči rozhovorů se sportovci by se předvedená ruská karta podle všeho měla přeložit „Přece víte, jak Wikileaks zveřejnili dokumenty Demokratů a podle FBI jsem díky tomu ministrem zahraničí. Tak si ten jaderný reaktor kupte od nás.“ Mě to přijde divné. Diplomacie by měla být přece jen nějak věrohodnější.

Author: Jiří Hojer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *