Hlavní událostí uplynulého týdne na mém webu byla automatická aktualizace redakčního systému, která jej podobně jako před pár měsíci vyřadila z provozu. Až dnes po několika dnech jsem nalezl dost sil a chuti provést ruční přeinstalaci a znovu jej rozchodit. Dospěl jsem tak k tomu, že by bylo dobré zkusit obnovit tradici pravidelných týdeníčků. Poslední jsem sepsal v 44. týdnu loňského roku, pak mne sklátil covid-19. Nákazu jsem vyležel a vydýchal v domácí izolaci, ale zjevně patřím k těm, kteří pociťují dlouhodobější následky v podobě větší únavy. Na týdeníčky prostě nezbývala energie. Únava snad postupně odeznívá, takže to sám se sebou zase zkusím.
Jak krátce shrnout celé uplynulé období a témata, o kterých jsem psal v předchozích příspěvcích? Třeba válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem, prezidentské volby v USA, koronavirus, islamizace – takový pel-mel. Napadá mě alespoň alespoň jedna společná pointa – „nekompetence“ nebo neschopnost, chcete-li.
Ukázalo se, že arménské vedení skutečně nemělo plán, strategii ani taktiku a nebylo schopno zareagovat na použití bojových dronů nepřítelem. Své muže skutečně posílalo na smrt bez pokynů, aby alespoň maskovali sebe a techniku proti útokům shora, aby se rozptýlili na větší vzdálenosti, dronům nenastavovalo levné makety… Prozápadně orientovaný prezident Pašinjan musel překousnout pro něj jistě potupné vyjednání míru Ruskem, prý v podstatě kopíruje ruské návrhy z předchozího roku, jen se ztrátou podstatné části území – Náhorního Karabachu. Také musel překousnout pokles popularity, postěžoval si veřejně, že mu při protestech ukradli i parfém. Vlastně každým krokem ukazuje vlohy pro vedení národa v těžké chvíli.
Prezidentské volby v USA a Bidenovo vítězství je dalším dokladem neschopnosti předchozího prezidenta Donalda Trumpa. O snahách protivníků upravit volební pravidla v jednotlivých státech věděl, mluvil o nich, ale nic proti nim nepodnikl. Nezasáhl vlastně ani proti ozbrojeným radikálním levičákům, avizoval, že umístí Antifu na seznam teroristických organizací, ale nestalo se nic. V Bílém domě se sám musel uchýlit do krytu při demostracích hnutí BLM, ale systémově nezasáhl on ani jeho republikánská strana. Zato jeho protivníci si vítězství odpracovali – viz odkaz v článku O slavném vítězství eserů v Severoamerickém Sojuzu. Nemůže se pak divit, že vpád jeho neozbrojených příznivců do budovy Kapitolu je klasifikován jako domácí terorismus, účastníci masově stíháni a jeho řečem o volebních podvodech úřady nenaslouchají. Trump sám byl vlastně blokován sociálními sítěmi a masmédii ještě jako prezident, jeho projev přerušen. Heské české úsloví k tomu říká „kecy nemaj cenu“.
Podobně je to u koronaviru a opatření proti epidemii v České republice a osobního řízení premiérem Babišem. Asi před rokem dobře zvládnuto s uzávěrou a zákazem jakéhokoliv cestování ze země i do země. Ještě v době, kdy oproti druhému pololetí koronavirus prakticky rozšířen nebyl. V létě uvolnění a turismus, protože po tom volala opozice, část veřejnosti a média. Jako by těch pár hektolikrů piva vypitých britskými turisty stálo za to zahodit výsledky jarního úsilí, šití roušek a zavření podniků. Ještě nedávno se létalo do Afriky a Jižní Ameriky, protože tam naši turisti neměli zákaz a několik jedinců se chtělo rekreovat. Proti tomu nic nemám, ale už dávno se psalo o šíření agresivních jihoafrických a brazislských mutací koronaviru. Zákazy cest se zavedly až po zjištění těchto mutací u nás doma. Podobně u osobní politiky – nejprve vydá pokyn, aby se vyočkovalo co nejvíce, za každou cenu, pak po náznatku tlaku médií přinutí ředitele ústavu k rezignaci za to, že očkovaní nebyli jen zdravotníci v první linii. Za systém registrací k očkování, který se rozběhl s odřenýma ušima zase přislíbí státní vyznamenání panu Dzurillovi (podržet za práci v časové tísni by si nejspíš zasloužil, ale na vyznamenání ty zmatky a výpadky úplně nebyly). Ten příběh je na celou studii či knihu o práci prázdného a záchvatovitého manažera. Část veřejnosti má ale rázný styl v oblibě, osobně ten typ charizmatu nevnímám a nechápu. Vzpomínám na jiného špičkového manažera ze Slovenska, o němž nejprve i čeští novináři psali v podstatě pochvalně a obdivně za jeho ráznost, jakkoliv ceny a dostupnost telefonů, nemluvě o internetu za jeho šéfování tehdy monopolní polostátní firmě zjevně zaostávala za světem. Zaujalo například jeho vykopávání dveří podřízených, protože svou náplň práce spatřoval v kontrole jejich pracovitosti a vyžadoval neustále otevřené dveře dokořán. Byl to Gabriel Berdár, později se proslavil hlavně střelbou z automobilu na dvojici mužů. Zjistil totiž vloupání po příjezdu ke svému domu, tak nasedl zpět do vozu a střílel na první auto, které potkal v přesvědčení, že chytá lupiče. Muže podle všeho přinutil zastavit a předal policii, ta ovšem zjistila, že s vloupáním nic společného neměli. Nehoruji za váhavé manažery, ani mi apriorně nevadí rázní manažeři ze Slovenska… jen bych rád rozšířil povědomí o tom, že dobré vrcholové řízení se opravdu neprojeví vykopáváním dveří a seřváváním podřízených.
Upozorním ještě také, že před opravou tohoto webu jsem také sepsal příspěvek Příběh české vakcíny proti covid-19 a koloniální úvahy , který bych jinak vložil sem. A vzhůru do dalšího týdne!
Nejnovější komentáře