Viktor Dyk o prohraných kampaních

Dnes nám proběhly další volby – senátní a krajské. Při prohlížení výsledků jsem si jako už mnohokrát před tím vzpomněl na antikvární už stoletou knihu s případným obsahem. Nezažíváme to poprvé. Přikládám tedy citaci Dykova prologu a překladu básně V. Huga namísto komentáře k výsledkům dnešních voleb. Z prologu výjimám následující citaci:

Že lidé druhořadí hrají občas úlohu prvořadých, že mají úspěchy, čest a moc, děje se všude a neznamená, že by druhořadý člověk se stal geniem. Spekulace na lidské vady vždy je snadnější a úspěšnější, nežli spekulace na lidskou ctnost. Síla agitační může zdolati sílu myšlenky. Je však v povaze myšlenky, je-li opravdu myšlenkou, že utlačit se na dlouho nedá; a je v povaze lži, třeba sebe déle zdála se pravdou, že musí se stát očividnou její prolhanost. Znamená to však, že nutno žiti ideál, který hlásáme; znamená to, míti charakter, jehož nedostatek vytýkám protivníku.

Dále kopírováno z archive.org , úpravu prologu neměním, jen ještě předřadím samotnou úvodní báseň, která si zaslouží trochu upravit a přečíst také alespoň dvakrát.

Jsou příliš hnusné dny . . . 

Jsou příliš hnusné dny, kdy požitek lid svádí, 

v němž není čest. 
Lid vzdá se úspěchům a za štěstěnou pádí, 

jež umí svést. 

Tu národa, jejž v spánku zlého hloubi 

sen umí zkout, 
ctnost mdlí a padá, jako vodní houby 

zkalí proud. 

Zlo, neřest, šílenství tu v triumfu se beře, 

klaní se lid, 
jak znají před větrem se růží chabé keře 

naklonit. 

Tu zábavy vše, hry; leč srdce, které bije, 

neslyšet sten. 
Lid pije, jí, lid křepčí, beze cti je 

a spokojen. 

A zločin úspěšný má vždycky sluhů dosti, 

již přispějí. 
On směje se a velkých předků kosti 

se zachvějí. 

Zrak hanbou nejistý a chůze není přímá 
národa. 

Tu větrům polnice v ráz »Republika!« hřímá, 
»Svoboda!« 

A svět, jejž vzbudí mocné fanfár hlasy, 

počne se chvít, 
jak opilec, jejž při vzbuzení děsí 

sluneční svit. 

10. března 1914. 

Viktor Dyk. 
Prolog knihy Prohrané kampaně bez úprav JH:

VIKTOR DyK: 

PROHRANÉ 
KAMPANĚ. 




NAKLADATEL FR. BOROVÝ V PRAZE. 



TISKEM EDVARDA LESHINQRA V PRAZE. 



Těm, kteří mají oči; 
těm, kteří mají uší; 
těm, kteří mají srdce 
a těm, kteří mají ruce. 



SLOVO ÚVODNÍ. 



Sestavuje akta posledních let, stojím dnes 
před prvou částí: shrnuji akta desátého 
okresu, akta své kandidatury za kartelových 
voleb 1911. Není u nás v politice zvykem vzpo- 
mínati příliš. Ale na rok 1911 by se zapomínati 
nemělo; už proto, aby po roce 1911 nepřišel 
stejně smutný rok 1914 nebo 1915. 

Bezděčně byl jsem tehdy já, který měl proti 
veřejnému vystupování nechut, stržen ke kandi- 
datuře. Podškrtávám slovo bezděčně a přece 
bylo v tom mnoho vnitřní nutnosti. Napsal-li 
jsem pro prvé číslo »Samostatnosti« Úkoly, 
nemohl jsem po necelém měsíci doporučovati 
kartel; ale mluvil-li jsem na sjezdu strany proti 
účasti na kartelu, nemohl jsem vymknouti se 
kandidatuře v době, kdy tolik jiných v straně 
prostě zahájilo passivní resistenci. 

Přikládám akta této kandidatury. Zde v úvo- 
dě doplňuji tato akta. 



8 



Mluvil jsem, pamatuji-li se přesně: 

30. dubna na schůzi stát. pokr. na Král. Vino- 
hradech. 

1. května na schůzi Chocově u Šturců na Král. 
Vinohradech. 

2. května na schůzi nár. sociální v Bezovce 
na Žižkově. 

7. května v Nár. domě na schůzi soc. demo- 
kratické. 

8. května na schůzi naší u Fousů. 

9. května na schůzi naší u Hockea. 
15. května na schůzi naší u Kubínka. 

17. května na schůzi naší u Kuřího oka. 

18. května na schůzi mladočeské v Mladé Bole- 
slavi. 

21. května na schůzi nár. sociální v Nár. domě. 
23. května na schůzi naší u Studánky. 

25. května na úřednické schůzi X. okresu. 

26. května na schůzi naší ve staré Besedě. 
29. května na voličské schůzi učitelů v Praze. 

31. května na schůzi Dr. Hajná v Náchodě. 

1. června na schůzi Všeůřednické Besedy 
v Nár. domě. 

3. června na schůzi malostranské. 
6. června na naší schůzi u Líbalů. 

8. června na schůzi Dr. Klímy na Bojišti. 



9 



9. června na schůzi Dr. Hajná u Helmů. 
10. června na schůzi nasí v Národním domě. 
12. června na schůzi naší u Hockea. 

Dvě tři schůze, na něž se pamatuji, nedovedu 
umístiti dobově. 

Tedy čtyřiadvacet, pětadvacet schůzí. Bylo 
to dosti na redaktora, mnoho zaměstnaného a 
na autora, zaměstnaného neméně; bylo to však 
dost málo na desátý okres. 

Protikandidátem kartelovým byl Václav 
Choc. Choc byl právě ten, který do kartelu ne- 
šel, nýbrž byl zavlečen. Z důvodů taktických 
bývalo by lépe nestavit jemu protikandidáta. 
Bylo zajisté povinností toho, kdo cítil nebezpečí 
z paktu kartelového plynoucí, postavit se proti 
němu do důsledku; ale pro kartelového kandi- 
dáta X. okresu byl by to skok do tmy. Zdá se 
mi však, že lépe časem riskovat! skok do tmy, 
než se dát vléci tam, kam nechci. Publikuji-li 
dnes akta desátého okresu, neznamená 
to, že bych se ztotožňoval s každým svým 
prudkým slovem z a k t: znamená to, že nemám 
důvodů zapírati minulost. 

Za stylisaci určité části akt odpovědnost 
převzíti nemohu; jsou to zprávy z denních 
listů, hlavně »Samostatnosti«. Proti referátům 



10 



strany své býval bych měl postavit referáty 
tehdejších odpůrců : Páně Dykovu in- 
dián š t i n u z »Českého Slova« (1. května 
1911) a referát, je-li jaký, o schůzi poslední. Ale 
referát o schůzi z 30. dubna byl redigován mnou 
a svědomitě redigován; byla-li mi vytýkána 
úprava určitých míst, konstatuji, že hlavní a po- 
lemické partie řeči uvedeny ve shodě s referá- 
tem »Českého Slova«. 

Dnes, po třech letech, není pochyby, že kar- 
telové volby nepoškodily Vídeň, nepoškodily 
nepřátelský systém, ale poškodily český radi- 
kalism a tudíž českou věc. Je třeba českého 
radikalismu: theoreticky uznával to i kartel 
z roku 1911, uznával to však theoreticky, aby to 
potíral v praxi, útoče nejusilovněji a nejvášni- 
věji tam, kde tušil radikalismus ideovější a pev- 
nější. Ovšem že tento radikalism poškozoval 
se t a k é a snad nejvíce sám; okolnost, které 
se budu nucen dotknout v ^Prohraných kam- 
paních«. 

Že lidé druhořadí hrají občas úlohu prvo- 
řadých, že mají úspěchy, čest a moc, děje se 
všude a neznamená, že by druhořadý člověk se 
stal geniem. Spekulace na lidské vady vždy je 
snadnější a úspěšnější, nežli spekulace na lid- 



11 



skou ctnost. Síla agitační může zdolati sílu my- 
šlenky. Je však v povaze myšlenky, je-li oprav- 
du myšlenkou, že utlačit se na dlouho nedá; a 
je v povaze lži, třeba sebe déle zdála se prav- 
dou, že musí se stát očividnou její prolhanost. 
Znamená to však, že nutno žiti ideál, který hlá- 
sáme; znamená to, míti charakter, jehož ne- 
dostatek vytýkám protivníku. 

Politická role, kterou hraje u nás opportu- 
nismus Kramářův, možná je jen určitými nedo- 
statky radikalismu českého. Tento radikalismus 
neimponoval nikomu, poněvadž především ne- 
imponoval sám sobě. 

Dnes, kdy z tolika známek je zřejmá neudrži- 
telnost dnešní politiky, vážně nutno mysliti o bu- 
doucnosti českého radikalismu, poněvadž bu- 
doucnost radikalismu je budoucností národa. 
Není, kdo by měl radost z toho, co je; ale je 
něco horšího, nežli nemíti radost, a to je nemíti 
naději. Této útlé květiny ať nezatopí bahno, jež 
se provalilo během posledního roku! 

A přece, přiznejme si, je mezi námi mnoho 
těoh, kteří nemají naděje, nebo a-spoň těch, kteří 
často jí nemají. A pessimismus je dvojí: pessi- 
mismus silných duchů, kteří měří zrakem pro- 
pasti, aniž by pohnuli brvou, a kteří nezmění 



12 



své cesty ani své myšlenky pro neschůdnost 
nebo nepohodlnost její; pessimismus duchů 
chmurných a velikých, kteří budí úctu, třeba 
vždy lásku nebudili. Ale je též pessimismus lidí 
malých, který neznamená než pokrčení ramen 
a omluvu všeho a všech. Neřest? Byla, jest 
a bude! Zbabělost? Byla, jest a bude. Hanba? 
Byla, jest a bude. Často jsem byl zastižen zá- 
chvaty chmurného a zasmušilého onoho pessi- 
mismu; vždycky jsem nenáviděl tento malý 
pessimismus. 

Neboť kdo má právo říci, že bude, co bylo, 
že bude, co jest? Neohraničena je síla ducha. 
Stačí, aby několik lidí vykonalo svou povinnost, 
a po době, kdy není už, co bylo, přijde doba, kdy 
nebude, co je dnes! 

Kdo může říci, že historický úkol našeho ná- 
roda je ukončen? Kdo může říci, že jsme vyžili 
kulturně i politicky? Cítíme jen, že tu úrodná 
prst, cítíme jen, že jsou tu možnosti nedomysli- 
telné. Oh, kolik krásy mohlo by žiti v Čechách 
a kolik tu žije hnusu! 

Ty, čtenáři, na kterého jsem se obracel svým 
věnováním, zamysli se na okamžik. Máš oči a 
měříš mne svým vážným pohledem; máš uši 
a nasloucháš mi pozorně. Máš srdce, a to srdce 



13 



bije nějak prudčeji. Čtenáři, kterého bych si 
přál, máš posléze ruce. Ale k čemu jsou ruce, 
jsou-li věčně složeny v klín? 

V těchto dnech hanby neodvracej se od 
hanby, můj čtenáři. Neodbud ji pohodlným po- 
hrdáním. Pohrdati má právo ten, který dříve 
miloval. A čtenáři můj, miloval jsi už dosti? 
Probud se ze své lethargie; buď jiné z jejich 
lethargie! A to, co je dnes tíživá a kalná sku- 
tečnost, bude zítra matný a prchavý sen . . . 

O tom, jenž ti píše tyto řádky, mysli si co- 
koliv. Řekni si, že jsem nebyl dobrým řečníkem, 
ježto na tolika a tolika schůzích mluvil jsem 
k hluchým uším; řekni si, že jsem byl špatným 
politikem, ježto věřím v přímost a v jednoduché 
pravdy. Řekni si, že jsem byl špatným básní- 
kem, ježto to či ono psal jsem v chvatu a mezi 
dvěmi bitkami. Ale přiznej mi, že něco jsem 
chtěl, a že by bylo lépe, kdybys chtěl také ty, 
kdybychom všichni chtěli! 

Končím. Končím básní Victora Huga. Vrhl 
jsem její překlad na papír kterýsi ošklivý den 
loňského podzimu, kdy také stříkal kal po uli- 
cích a lidé se úzkostlivě schovávali. Právě 
v den příliš hnusný, o kterém psal básník 
ve svém exilu na ostrově, do jehož břehu bil 



14 



oceán, veliký jako život a nezkrotný jako my- 
šlenka: 

Jsou příliš hnusné dny . . . 

Jsou příliš hnusné dny, kdy požitek lid svádí, 

v němž není čest. 
Lid vzdá se úspěchům a za štěstěnou pádí, 

jež umí svést. 

Tu národa, jejž v spánku zlého hloubi 

sen umí zkout, 
ctnost mdlí a padá, jako vodní houby 

zkalí proud. 

Zlo, neřest, šílenství tu v triumfu se beře, 

klaní se lid, 
jak znají před větrem se růží chabé keře 

naklonit. 

Tu zábavy vše, hry; leč srdce, které bije, 

neslyšet sten. 
Lid pije, jí, lid křepčí, beze cti je 

a spokojen. 

A zločin úspěšný má vždycky sluhů dosti, 

již přispějí. 
On směje se a velkých předků kosti 

se zachvějí. 



15 



Zrak hanbou nejistý a chůze není přímá 
národa. 

Tu větrům polnice v ráz »Republika!« hřímá, 
»Svoboda!« 

A svět, jejž vzbudí mocné fanfár hlasy, 

počne se chvít, 
jak opilec, jejž při vzbuzení děsí 

sluneční svit. 

10. března 1914. 

Viktor Dyk. 

Author: Jiří Hojer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *