Dnes nám proběhly další volby – senátní a krajské. Při prohlížení výsledků jsem si jako už mnohokrát před tím vzpomněl na antikvární už stoletou knihu s případným obsahem. Nezažíváme to poprvé. Přikládám tedy citaci Dykova prologu a překladu básně V. Huga namísto komentáře k výsledkům dnešních voleb. Z prologu výjimám následující citaci:
Že lidé druhořadí hrají občas úlohu prvořadých, že mají úspěchy, čest a moc, děje se všude a neznamená, že by druhořadý člověk se stal geniem. Spekulace na lidské vady vždy je snadnější a úspěšnější, nežli spekulace na lidskou ctnost. Síla agitační může zdolati sílu myšlenky. Je však v povaze myšlenky, je-li opravdu myšlenkou, že utlačit se na dlouho nedá; a je v povaze lži, třeba sebe déle zdála se pravdou, že musí se stát očividnou její prolhanost. Znamená to však, že nutno žiti ideál, který hlásáme; znamená to, míti charakter, jehož nedostatek vytýkám protivníku.
Dále kopírováno z archive.org , úpravu prologu neměním, jen ještě předřadím samotnou úvodní báseň, která si zaslouží trochu upravit a přečíst také alespoň dvakrát.
Jsou příliš hnusné dny . . . Jsou příliš hnusné dny, kdy požitek lid svádí, v němž není čest. Lid vzdá se úspěchům a za štěstěnou pádí, jež umí svést. Tu národa, jejž v spánku zlého hloubi sen umí zkout, ctnost mdlí a padá, jako vodní houby zkalí proud. Zlo, neřest, šílenství tu v triumfu se beře, klaní se lid, jak znají před větrem se růží chabé keře naklonit. Tu zábavy vše, hry; leč srdce, které bije, neslyšet sten. Lid pije, jí, lid křepčí, beze cti je a spokojen. A zločin úspěšný má vždycky sluhů dosti, již přispějí. On směje se a velkých předků kosti se zachvějí. Zrak hanbou nejistý a chůze není přímá národa. Tu větrům polnice v ráz »Republika!« hřímá, »Svoboda!« A svět, jejž vzbudí mocné fanfár hlasy, počne se chvít, jak opilec, jejž při vzbuzení děsí sluneční svit. 10. března 1914. Viktor Dyk.
Prolog knihy Prohrané kampaně bez úprav JH: VIKTOR DyK: PROHRANÉ KAMPANĚ. NAKLADATEL FR. BOROVÝ V PRAZE. TISKEM EDVARDA LESHINQRA V PRAZE. Těm, kteří mají oči; těm, kteří mají uší; těm, kteří mají srdce a těm, kteří mají ruce. SLOVO ÚVODNÍ. Sestavuje akta posledních let, stojím dnes před prvou částí: shrnuji akta desátého okresu, akta své kandidatury za kartelových voleb 1911. Není u nás v politice zvykem vzpo- mínati příliš. Ale na rok 1911 by se zapomínati nemělo; už proto, aby po roce 1911 nepřišel stejně smutný rok 1914 nebo 1915. Bezděčně byl jsem tehdy já, který měl proti veřejnému vystupování nechut, stržen ke kandi- datuře. Podškrtávám slovo bezděčně a přece bylo v tom mnoho vnitřní nutnosti. Napsal-li jsem pro prvé číslo »Samostatnosti« Úkoly, nemohl jsem po necelém měsíci doporučovati kartel; ale mluvil-li jsem na sjezdu strany proti účasti na kartelu, nemohl jsem vymknouti se kandidatuře v době, kdy tolik jiných v straně prostě zahájilo passivní resistenci. Přikládám akta této kandidatury. Zde v úvo- dě doplňuji tato akta. 8 Mluvil jsem, pamatuji-li se přesně: 30. dubna na schůzi stát. pokr. na Král. Vino- hradech. 1. května na schůzi Chocově u Šturců na Král. Vinohradech. 2. května na schůzi nár. sociální v Bezovce na Žižkově. 7. května v Nár. domě na schůzi soc. demo- kratické. 8. května na schůzi naší u Fousů. 9. května na schůzi naší u Hockea. 15. května na schůzi naší u Kubínka. 17. května na schůzi naší u Kuřího oka. 18. května na schůzi mladočeské v Mladé Bole- slavi. 21. května na schůzi nár. sociální v Nár. domě. 23. května na schůzi naší u Studánky. 25. května na úřednické schůzi X. okresu. 26. května na schůzi naší ve staré Besedě. 29. května na voličské schůzi učitelů v Praze. 31. května na schůzi Dr. Hajná v Náchodě. 1. června na schůzi Všeůřednické Besedy v Nár. domě. 3. června na schůzi malostranské. 6. června na naší schůzi u Líbalů. 8. června na schůzi Dr. Klímy na Bojišti. 9 9. června na schůzi Dr. Hajná u Helmů. 10. června na schůzi nasí v Národním domě. 12. června na schůzi naší u Hockea. Dvě tři schůze, na něž se pamatuji, nedovedu umístiti dobově. Tedy čtyřiadvacet, pětadvacet schůzí. Bylo to dosti na redaktora, mnoho zaměstnaného a na autora, zaměstnaného neméně; bylo to však dost málo na desátý okres. Protikandidátem kartelovým byl Václav Choc. Choc byl právě ten, který do kartelu ne- šel, nýbrž byl zavlečen. Z důvodů taktických bývalo by lépe nestavit jemu protikandidáta. Bylo zajisté povinností toho, kdo cítil nebezpečí z paktu kartelového plynoucí, postavit se proti němu do důsledku; ale pro kartelového kandi- dáta X. okresu byl by to skok do tmy. Zdá se mi však, že lépe časem riskovat! skok do tmy, než se dát vléci tam, kam nechci. Publikuji-li dnes akta desátého okresu, neznamená to, že bych se ztotožňoval s každým svým prudkým slovem z a k t: znamená to, že nemám důvodů zapírati minulost. Za stylisaci určité části akt odpovědnost převzíti nemohu; jsou to zprávy z denních listů, hlavně »Samostatnosti«. Proti referátům 10 strany své býval bych měl postavit referáty tehdejších odpůrců : Páně Dykovu in- dián š t i n u z »Českého Slova« (1. května 1911) a referát, je-li jaký, o schůzi poslední. Ale referát o schůzi z 30. dubna byl redigován mnou a svědomitě redigován; byla-li mi vytýkána úprava určitých míst, konstatuji, že hlavní a po- lemické partie řeči uvedeny ve shodě s referá- tem »Českého Slova«. Dnes, po třech letech, není pochyby, že kar- telové volby nepoškodily Vídeň, nepoškodily nepřátelský systém, ale poškodily český radi- kalism a tudíž českou věc. Je třeba českého radikalismu: theoreticky uznával to i kartel z roku 1911, uznával to však theoreticky, aby to potíral v praxi, útoče nejusilovněji a nejvášni- věji tam, kde tušil radikalismus ideovější a pev- nější. Ovšem že tento radikalism poškozoval se t a k é a snad nejvíce sám; okolnost, které se budu nucen dotknout v ^Prohraných kam- paních«. Že lidé druhořadí hrají občas úlohu prvo- řadých, že mají úspěchy, čest a moc, děje se všude a neznamená, že by druhořadý člověk se stal geniem. Spekulace na lidské vady vždy je snadnější a úspěšnější, nežli spekulace na lid- 11 skou ctnost. Síla agitační může zdolati sílu my- šlenky. Je však v povaze myšlenky, je-li oprav- du myšlenkou, že utlačit se na dlouho nedá; a je v povaze lži, třeba sebe déle zdála se prav- dou, že musí se stát očividnou její prolhanost. Znamená to však, že nutno žiti ideál, který hlá- sáme; znamená to, míti charakter, jehož ne- dostatek vytýkám protivníku. Politická role, kterou hraje u nás opportu- nismus Kramářův, možná je jen určitými nedo- statky radikalismu českého. Tento radikalismus neimponoval nikomu, poněvadž především ne- imponoval sám sobě. Dnes, kdy z tolika známek je zřejmá neudrži- telnost dnešní politiky, vážně nutno mysliti o bu- doucnosti českého radikalismu, poněvadž bu- doucnost radikalismu je budoucností národa. Není, kdo by měl radost z toho, co je; ale je něco horšího, nežli nemíti radost, a to je nemíti naději. Této útlé květiny ať nezatopí bahno, jež se provalilo během posledního roku! A přece, přiznejme si, je mezi námi mnoho těoh, kteří nemají naděje, nebo a-spoň těch, kteří často jí nemají. A pessimismus je dvojí: pessi- mismus silných duchů, kteří měří zrakem pro- pasti, aniž by pohnuli brvou, a kteří nezmění 12 své cesty ani své myšlenky pro neschůdnost nebo nepohodlnost její; pessimismus duchů chmurných a velikých, kteří budí úctu, třeba vždy lásku nebudili. Ale je též pessimismus lidí malých, který neznamená než pokrčení ramen a omluvu všeho a všech. Neřest? Byla, jest a bude! Zbabělost? Byla, jest a bude. Hanba? Byla, jest a bude. Často jsem byl zastižen zá- chvaty chmurného a zasmušilého onoho pessi- mismu; vždycky jsem nenáviděl tento malý pessimismus. Neboť kdo má právo říci, že bude, co bylo, že bude, co jest? Neohraničena je síla ducha. Stačí, aby několik lidí vykonalo svou povinnost, a po době, kdy není už, co bylo, přijde doba, kdy nebude, co je dnes! Kdo může říci, že historický úkol našeho ná- roda je ukončen? Kdo může říci, že jsme vyžili kulturně i politicky? Cítíme jen, že tu úrodná prst, cítíme jen, že jsou tu možnosti nedomysli- telné. Oh, kolik krásy mohlo by žiti v Čechách a kolik tu žije hnusu! Ty, čtenáři, na kterého jsem se obracel svým věnováním, zamysli se na okamžik. Máš oči a měříš mne svým vážným pohledem; máš uši a nasloucháš mi pozorně. Máš srdce, a to srdce 13 bije nějak prudčeji. Čtenáři, kterého bych si přál, máš posléze ruce. Ale k čemu jsou ruce, jsou-li věčně složeny v klín? V těchto dnech hanby neodvracej se od hanby, můj čtenáři. Neodbud ji pohodlným po- hrdáním. Pohrdati má právo ten, který dříve miloval. A čtenáři můj, miloval jsi už dosti? Probud se ze své lethargie; buď jiné z jejich lethargie! A to, co je dnes tíživá a kalná sku- tečnost, bude zítra matný a prchavý sen . . . O tom, jenž ti píše tyto řádky, mysli si co- koliv. Řekni si, že jsem nebyl dobrým řečníkem, ježto na tolika a tolika schůzích mluvil jsem k hluchým uším; řekni si, že jsem byl špatným politikem, ježto věřím v přímost a v jednoduché pravdy. Řekni si, že jsem byl špatným básní- kem, ježto to či ono psal jsem v chvatu a mezi dvěmi bitkami. Ale přiznej mi, že něco jsem chtěl, a že by bylo lépe, kdybys chtěl také ty, kdybychom všichni chtěli! Končím. Končím básní Victora Huga. Vrhl jsem její překlad na papír kterýsi ošklivý den loňského podzimu, kdy také stříkal kal po uli- cích a lidé se úzkostlivě schovávali. Právě v den příliš hnusný, o kterém psal básník ve svém exilu na ostrově, do jehož břehu bil 14 oceán, veliký jako život a nezkrotný jako my- šlenka: Jsou příliš hnusné dny . . . Jsou příliš hnusné dny, kdy požitek lid svádí, v němž není čest. Lid vzdá se úspěchům a za štěstěnou pádí, jež umí svést. Tu národa, jejž v spánku zlého hloubi sen umí zkout, ctnost mdlí a padá, jako vodní houby zkalí proud. Zlo, neřest, šílenství tu v triumfu se beře, klaní se lid, jak znají před větrem se růží chabé keře naklonit. Tu zábavy vše, hry; leč srdce, které bije, neslyšet sten. Lid pije, jí, lid křepčí, beze cti je a spokojen. A zločin úspěšný má vždycky sluhů dosti, již přispějí. On směje se a velkých předků kosti se zachvějí. 15 Zrak hanbou nejistý a chůze není přímá národa. Tu větrům polnice v ráz »Republika!« hřímá, »Svoboda!« A svět, jejž vzbudí mocné fanfár hlasy, počne se chvít, jak opilec, jejž při vzbuzení děsí sluneční svit. 10. března 1914. Viktor Dyk.
Nejnovější komentáře