Poslaneckou sněmovnou prošel návrh SPD v rámci zákona o potravinách zavádějící požadavky na podíl potravin vyrobených z českých surovin ve velkých prodejnách, a to pouze u vyjmenovaných komodit, kde to má smysl. Můj rychlý komentář – je to bezvadné, konečně, zároveň je to zřetelně v rozporu se současnými právními předpisy, ale zároveň jsem pro. Jak je to možné a jak se to srovnává s mými jinak proklamovanými liberálními ekonomickými názory? Trochu rozvedu níže.
Po čase mě zase mile překvapil Matěj Stropnický v rozhovoru na PL. S jeho postřehy a stanovisky k věci se vlastně ztotožňuji. A oceňuji, že si všiml standardní Pirátské povrchnosti – kritizují rozpor s pravidly volného trhu EU, čímž opět prokazují dogmatičnost, neznalost a hloupost. Nerozlišují pojmy „volný trh“ a „jednotný trh EU“, což opravdu jsou dvě různé věci. Pro oirosvazáky je to asi jedno.
Jednotný trh EU ovšem existuje a jeho pravidla platí, jsou nadřazeny českým zákonům. Podrobné rozbory jistě přinesou příští dny a eurofilní instituace a média. Jsem přesvědčen, že navržený zákon je s nimi v rozporu. Zkrátka omezuje dovozy ze zbytku EU. Eurofilové obchodu v rámci EU ani neříkají dovozy, ale přesuny a opravdu i to je správné podle právních norem EU. Já ale říkám dovozy, alespoň podle daňové evidence (DPH) to zatím lze odlišit. Zkrátka počítám s tím, že tato novela neprojde (přes Senát, přes Evropskou komisi). Jednotný trh EU, stejně jako globální volný trh (neexistuje, ale liberálové se jím zaklínají) mají své velké výhody, ale zkrátka vedou k nesoběstačnosti v kritické infrastruktuře a výrobě u národních států.
Trh je dobrý sluha, ale špatný pán
Zároveň tvrdím, že by tato novela projít měla. Ano, omezuje konkurenci. Ani si nemyslím, že by rozdíl v podporách zemědělcům u nás a ve „starých“ zemích EU byl nyní tak podstatný (jako byl v prvých letech po vstupu). Soběstačnost v kritických surovinách je důležitá stejně, jako u kritické infrastruktury. Epidemie koronaviru poskytuje dobrý příměr. Vedle nedostatku a zpožďování samotných vakcín objednávaných Evropskou komisí (ve větším objemu, ale s pozdějšími dodávkami oproti třeba Izraeli, USA nebo Británii) se zjistilo, že u dodávek injekčních jehel a stříkaček jsme závislí na Číně, případně Bulharsku a že i kdyby byly vakcíny dodány v potřebném množství, nebude čím je aplikovat bez zrychlení jejich nákupu a transportu. Fakticky tedy při zavřených hranicích pro dovoz jehel a stříkaček naše zdravotnictví v potřebném rozsahu, jak ho známe, na čas končí.
V paměti mi zůstala debata s bulharským zemědělským expertem někdy z konce 90. let minulého tisíciletí. Vzpomínal na období před pár lety, kdy v Bulharsku prostě nebyl chleba, protože na světových komoditních burzách vzrostla cena pšenice. Takže překupníci skoupili pšenici (viz např. zde, zpráva z roku 1996) a slabá vláda nezabránila jejímu rychlému vývozu z bulharských přístavů. A Bulhaři několik měsíců neměli pečivo. Opravdu se chceme vystavovat takovým situacím? Zcela volný trh jistě uspoří pár haléřů na každém rohlíku, injekční stříkačce a jehle, které kupujeme. Mnohem víc haléřů si zároveň připlatíme v rámci marží, zisků a marketingových kampaních nadnárnodních obchodních řetězců a korporací, jichž se diskutovaná novela týká. Hlavně si ale musíme říci, jestli nám těch pár haléřů stojí za riziko, že několikrát za století zůstaneme bez chleba, jehel a stříkaček. Podle mě nikoliv, výhody globalizace za to riziko to nestojí, je potřeba najít kompromis.
Jak dál?
Jiná otázka je, zda kvóty na potraviny a suroviny jsou skutečně ta správná a jediná cesta. Zajímavý je v téhle souvislosti postoj českých potravinářů, kteří návrh také odmítají, viz například rozhovor prezidentky Večeřové. To dokládá jen smutnou skutečnost, že i čeští výrobci potravin jsou velkou měrou závislí na dovozu zemědělských surovin, které by mohli koupit doma, respektive dovozem tlačí na nízké výkupní ceny pro české zemědělce a novela by je (krátkodobě a střednědobě) finančně poškodila. Některé jihoevropské státy (tuším Francie, Španělsko, Portugalsko) například mají v platnosti zákony stanovující minimální cenu prodeje do maloobchodních řetězců na základě nákladů domácích zemědělců. Mě se víc líbí cesta podpory značek kvality, tzv. režimů jakosti, kterou použilo třeba Rakousko a Německo (např. QS systém). Obě cesty nějakým způsobem, více či méně chytře, umožňují zadat vazbu na domácí produkci potravin a zemědělských surovin. Podle mě je to dlouhodobě schůdnější cesta i pro potravináře, ale tuším, že jsou nuceni uvažovat v krátkodobějším hledisku a stejně by upřednostnili nějakou podobu investičních či provozních dotací. Pochopitelně jsou i příklady států, které preferují čistě volný trh i u potravin (Británie, Nizozemí), jde o věc národní mentality, obchodních příležítostí (kolonie, přístavy) a také vzpomeňme třeba na letecké mosty dopracující potraviny na britské ostrovy v úvodním období druhé světové války.
Shrnutí – soběstačnost potřebujeme
Předchozí řádky lze shrnout do hesel: Novela zákona o potravinách v části soběstačnost nejspíš neprojde. Jsou i jiné cesty, jak soběstačnost podpořit. Jednotný trh EU, korporace a globální světový volný trh soběstačnosti brání. Každopádně počin SPD stojí za ocenění. Soběstačnost potřebujeme pro budoucnost národa. Budoucnost národa je důležitější, než členství v EU a pár haléřů v ceně kritického zboží a služeb.
Nejnovější komentáře